Jaká část dětí a teenagerů chodí do školy skutečně ráda? Pouze 9 %. Přibližně polovina českých chlapců a dívek ve věku 11–15 let pak říká, že se jim ve škole celkem líbí. Jenže zároveň platí, že bezmála 4 děti z 10 do školy nechodí příliš rády nebo se tam vůbec netěší. Podíl školáků, kteří nemají školu rádi, navíc výrazně roste s věkem. V 11 letech se do školy netěší zhruba čtvrtina (28 %). U 15letých, tedy žáků 9. ročníků základních škol, respektive odpovídajícího ročníku víceletých gymnázií, je to už skoro polovina – 46 %.

A je to hodně, nebo je to málo? Na otázku, zda je obvyklé i v jiných zemích, aby se děti do školy těšily tak málo, je poměrně jednoduchá odpověď. Není. Mezinárodní srovnání řadí Česko mezi státy, kde je obliba školy hluboko pod průměrem. Nejhůře vyznívá srovnání v kategorii „moc se mi ve škole líbí‟, což je kategorie dlouhodobě akcentovaná studií HBSC. Zde jsou české děti mezi nejhoršími – na předposledním, 44. místě ze 45 sledovaných zemí. Ale ani méně přísné kritérium, které sleduje ty, kterým se ve škole alespoň trochu líbí, nestaví Čechy o moc výše – konkrétně na 36. pozici.

Se stresem ze školních povinností se potýká 38 % chlapců a více než polovina (52 %) dívek. Školáci jej začínají výrazněji pociťovat mezi 11. a 13. rokem, tj. mezi pátou až sedmou třídou základní školy (nárůst ♂ 29 → 44% a ♀ 34 → 62 %). Patrně nepřekvapí, že raději chodí do školy děti, které se pod tlakem necítí. Nicméně ve škole se celkem líbí každému druhému školákovi (48 %), který stres ze školních povinností vnímá. Argument o tlaku školních povinností jako hlavním nebo jediném důvodu negativního hodnocení školního prostředí tak neobstojí. Tím spíš, když míra školního stresu u českých školáků nijak nevybočuje z evropského průměru.

Škola není jen učení. Škola je také „společenským centrem“. Proto se v naší studii zaměřujeme také na to, jak se žáci cítí mezi spolužáky. A výsledek? Neradostný. Méně než polovina 11–15letých si myslí, že jsou spolužáci ze třídy rádi spolu nebo že jsou milí a připraveni pomoct. Smířlivější jsou v tomto ohledu chlapci, dívky hodnotí vztahy se spolužáky kritičtěji. Suma sumárum – pouze 37 % chlapců, a dokonce jen 29,5 % dívek se pohybuje na úrovni vysoké „student support“ (vrstevnická opora, indikátor používaný v mezinárodní studii HBSC k celkovému hodnocení třídního klimatu). A když tyto hodnoty srovnáme se zahraničím? Jsme v suterénu. Konkrétně úplně poslední ze všech 45 zemí, kde studie HBSC stav zjišťovala.

Jen polovina žáků 5.–9. tříd v České republice (52 %) uvádí, že důvěřuje svým učitelům. A pouze dva z pěti (40 %) cítí, že jejich učitelům na nich záleží. Postoj k pedagogům je o něco pozitivnější u chlapců a celkově u mladších školáků. S rostoucím věkem pociťovaná míra opory ze strany učitelů výrazně klesá u obou pohlaví. Mezi 11., 13. a 15. rokem klesá u chlapců ♂ 50 → 35 → 30 %, u dívek pak ještě strměji ♀ 51 → 26 → 22 %. A srovnání se zahraničím? Obdobně nepříznivé jako u vztahu se spolužáky. I když to tentokrát není poslední místo, 43. místo z 45 je alarmující.

Existuje souvislost mezi oblibou školy a dalšími aspekty životního stylu dětí? To si pište… Mezi dětmi, které nechodí rády do školy nebo se z cítí být pod velkým tlakem školních povinností, je výrazně vyšší riziko (2–4×) výskytu depresivních stavů, bolestí hlavy, stavů skleslosti, podrážděnosti či nervozity. Výrazně negativněji vyznívají všechny parametry související se školním prostředím u dětí, které cítí nízkou podporu ze strany svých rodin a kamarádů. Patrné je to zejména ve vztazích s učiteli. Děti, které nevychází s dospělými (rodiči) doma, podstatně hůře hodnotí své učitele.